Ondřej Smeykal svým unikátním a svérázným projevem objevuje nové dosud neprobádané oblasti hry na didgeridoo a posunutím zvukových možností nástroje o několik řádů dále tak pro současné interprety představuje velkou výzvou. Svým pojetím tak vytvořil svou vlastní kategorii. Poukazuje na bohaté kreativní možnosti tohoto nástroje. Maximální využití dechového fondu, práce bránice, mimických a artikulačních svalových skupin spolu s obrovským rytmickým potenciálem didgeridoo činí v podání Ondřeje z obyčejné děravé větve jakýsi malý komorní orchestr. Osobité kouzlo Smeykalova živého přednesu tak v nejednom posluchači budí silný dojem zastoupení většího počtu hráčů, případně použití playbacku a samplingu. Koncertní hra zcela prostá jakéhokoliv přednahrání nebo mixování částí skladeb je i zkušeným didgeridoo hráčům těžko pochopitelná a při živém zhlédnutí vystoupení v posluchači vyvolává často jen němý úžas.